Místní (regionální, lokální) anestezií rozumíme znecitlivění určité ohraničené části těla. Lze jí dosáhnout chladem či tlakem, ale v současnosti užíváme především schopnosti místních anestetik blokovat přenos vzruchu v nervové tkáni.

Z historie místní anestezie:
Lokálně anestetické účinky některých přírodních látek byly známy odedávna. V jihoamerických kulturách, dávno před Kolumbem, se chirurgové při operacích povzbuzovali žvýkáním listů koky. Sliny plivali do rány. Nemocným se tak dostávalo dobrodiní místní anestezie díky alkaloidu kokainu, který droga obsahuje.
Kokain izoloval v roce 1860 Nieman. S. Freud zkoumal jeho účinky na psychiku. Vzorek poskytl svému příteli, očnímu lékaři Kollerovi. Ten si náhodou olízl potřísněné prsty, čímž si znecitlivil špičku jazyka. Objev využil ve svém oboru, stejně jako Ottis a Knapp v urologii a Fränkel v gynekologii. Kokain je toxický a návykový. Proto od roku 1904, kdy Einhorn syntetizoval procain, až dodnes, kdy se výzkumem zabývají největší farmaceutické firmy, trvá snaha o syntézu ideálního lokálního anestetika. To by mělo být: účinné, s krátkou dobou nástupu, ale dostatečně dlouhou účinností, netoxické místně i celkově, nealergizující a rovněž levné. Takové anestetikum dodnes neexistuje, ale moderní LA se tomu ideálu již blíží.

To je hlavní příčinou, proč místní anestezie doznala od 70. let 20. století nebývalý rozvoj. Ještě v anesteziologické učebnici z roku 1964 čteme: „Za dnešního stavu vysoké úrovně celkové anestezie ubývá postupně velkých výkonů v anestezii místní.“ (Pokorný, Staňková). Od té doby byly po technické stránce vylepšeny původní techniky a zavedeny blokády prakticky všech významných nervů a nervových pletení. Průkopníkem a propagátorem těchto technik je prim. MUDr. Miloschewsky se spolupracovníky z FN Bulovka, ale i mnoho dalších anesteziologů na různých pracovištích. V současné době je prováděno v místní anestezii 17 % všech operačních výkonů. Nezastupitelné místo má místní analgezie v léčbě bolesti, zejména díky kontinuálním technikám.
Místní znecitlivění (anestezie) vede k vyřazení vnímání veškerých podnětů z určité oblasti těla, místní analgezie vyřazuje vnímání bolestivých podnětů. Místní, lokální, anestetika (dále LA) jsou farmaka, která přechodně blokují vznik a vedení vzruchu ve vzrušivých tkáních, tj. nervové a svalové tkáni, včetně myokardu. V místní anestezii využíváme jejich účinku na periferní nebo míšní nervy. Na rozdíl od většiny léků podávaných systémově jsou místní anestetika podávána přímo k nervovým strukturám, které mají ovlivnit.

Druhy místní anestezie:
Podle místa aplikace LA můžeme místní anestezii rozdělit:
1. Svodná:

• regionální
• spinální (subarachnoidální, epidurální) = centrální blokády
• bloky nervů a pletení
• okrsková (field block)
• nitrožilní regionální (Bierovy blokády)

 2. Místní v užším slova smyslu:

• infiltrační
• topická (sliznice, kůže)

Lze říci, že dobře provedená místní anestezie méně zatěžuje organismus rizikových nemocných, umožňuje spolupráci a prodlužuje bezbolestné období po operaci.

 Diferenční blokáda:
Periferní nervy obsahují jak senzitivní aferentní vlákna, tak motorická eferentní vlákna a rovněž vlákna sympatická. Citlivost jednotlivých vláken vůči místním anestetikům závisí především na jejich průměru a stupni myelinizace, ale i lokalizaci ve svazku. Obecně tedy platí, že jednotlivé složky periferního nervu jsou ovlivněny následovně:

1. Ztráta funkce sympatiku.
2. Ztráta citlivosti na bolest – analgezie.
3. Ztráta citlivosti na dotek, teplo a chlad – anestezie.
4. Ztráta motoriky.
Toto postupné ovlivnění jednotlivých druhů nervových vláken se nazývá diferenční blokáda. Příkladem jejího využití je porodnická epidurální analgezie. Vazodilatace při vyřazení sympatiku zlepší prokrvení uteroplacentární jednotky, může ovšem vést i k nepříznivému poklesu TK rodičky. Vhodnou koncentrací LA lze dosáhnout analgezie bez ovlivnění motoriky, takže rodička je schopna aktivně tlačit. Vyřazení bolestivých podnětů výrazně snižuje stresovou odpověď organismu, což platí pro analgezii obecně.

 Indikace místní anestezie:
Chirurgické.
Nechirurgické (léčba bolesti, svalové spasmy, poruchy prokrvení).

 Kontraindikace místní anestezie:

• Alergie na místní anestetikum.
• Nespolupráce nemocného nebo neschopnost zaujmout nutnou polohu.
• Odmítnutí místní anestezie nemocným.
• Infekce v místě vpichu.
• Porucha hemokoagulace.
• Hypovolémie, především u spinálních blokád.
• Nešetrný operatér (i verbálně).

 Farmakologie místních anestetik:
Definice: Místní anestetika jsou látky schopné difúze do nervového vlákna, kde přechodně zastaví přenos vzruchu (ovlivněním Na kanálu).
Mimoto mají místní anestetika i systémové účinky, které lze užít léčebně. Působí antiarytmicky, bronchodilatačně a spasmolyticky. Mechanismus účinku přerušení průběhu vzruchu nervovým vláknem působením lokálních anestetik se snažila vysvětlit řada teorií.
Patřila mezi ně teorie o kompetici místního anestetika s kalciovými ionty, teorie o difúzi molekuly LA do lipidové dvojvrstvy buněčné membrány s následným kritickým zvětšením jejího objemu a teorie o změně povrchového napětí buněčné membrány.
V současnosti je uznávána teorie o modulaci receptoru u vnitřního ústí sodíkového kanálu. Elektrofyziologické pokusy na izolovaném nervu vedou k předpokladu, že mezi sodíkem a místním anestetikem existuje kompetitivní antagonismus. Místem účinku lokálních anestetik je membrána nervové buňky, vazebná místa jsou uvnitř sodíkových kanálů. Zde LA vyvolávají vratnou blokádu, a ovlivňují tak depolarizační fázi akčního potenciálu, související s průnikem sodíkových iontů buněčnou membránou. Účinnost místních anestetik, tedy schopnost vyvolat úplnou analgezii, závisí na řadě fyzikálně chemických a farmakodynamických vlastností. Schopnost difúze LA do nervového vlákna závisí zejména na jeho rozpustnosti v tucích a na pH tkáně. Trvání účinku LA ovlivňuje vazba na pro-teiny, předveším distribuce v tkáních, která je závislá především na jejich prokrvení.
Měřítkem účinnosti LA je minimální blokující koncentrace (Cm), což je nejnižší koncentrace LA, která vyvolá blokádu vedení impulsu za dohodnutou časovou jednotku (10 minut). Výše uvedené vlastnosti LA jsou závislé na jejich chemické struktuře. Většina LA se chemicky skládá ze tří částí:
lipofilní část – spojovací řetězec – hydrofilní část.
Spojovací řetězec v sobě obsahuje buď amidovou (-CO-NH-) nebo esterovou (-CO-O-C-) vazbu. Podle toho se místní anestetika rozdělují na dvě základní skupiny: amidová a esterová LA.

Přehled místních anestetik:
Přirozená LA:
Kokain. Užití – k topické anestezii

Amidová LA:
Lidokain. Má rychlý nástup, střední dobu účinku. Je vhodný pro všechny typy místní anestezie. Preparát: Xylocain, Lignocain.
Trimekain. Užití jako lidokain. Výrazný antiarytmický efekt. Preparát: Mesocain
Prilokain. Ve vysokých dávkách vyvolává methemoglobinémii. Preparát: Citanost, Xylonest.
Směs (emulse) lidokainu a prilokainu – EMLA. Užití k topické anestezii sliznic a kůže, jediné LA účinné na neporušené kůži, anestezie např. u kanylací.
Bupivakain. Široce užívané LA, má rychlý nástup a dlouhodobý účinek (až 12 hod). Užití k infiltraci, blokádám perif. nervů, epidurální i subarachnoideální anestezii. Preperát: Marcain, Marcain Heavy, Duracain.
Ropivacain. Užití jako bupivacain, méně kardiotoxický, kratší doba účinku. Nepoužívá se k SAB a u dětí – prozatím, neproběhly farmak. testy. Preparát: Ropivacain.
Articain. Velmi rychlý nástup, střední doba účinku. Výrazně ovlivňuje motoriku, proto se neužívá k porod. analgezii. Jinak vhodný pro všechny druhy anestezie. Preparát: Ultracain.

 Esterová LA :
Procain. Nejstarší syntetické LA. Rychlý nástup účinku, krátké trvání. Častější alergie.
Tetracain a chlorprocain. Oba preparáty u nás užívané zřídka.

 Přísady k místním anestetikům
Jsou to látky které, jsou-li přidány k roztoku LA, příznivě ovlivňují rozsah, hloubku a dobu trvání místní anestezie. Řadíme k nim:

Látky ovlivňující baricitu:
Baricita je poměr hustoty roztoku LA k hustotě mozkomíšního moku. Při subarachnoidální anestezii se pohyb roztoku v moku řídí zákony gravitace. Izobarický roztok zůstává v místě aplikace, hypobarický stoupá, hyperbarický klesá. Výši anestezie lze ovlivnit polohováním nemocného. Hyperbarickou příměsí k LA je glu-kóza, hypobarickou voda. V současnosti jsou roztoky o různé baricitě k SAB dodávány komerčně.
Adrenalin. Působí vazokonstrikčně, omezuje tak vstřebávání a redis-tribuci LA z anestezované oblasti, snižuje krvácení z operačního pole. V kombinaci s CA halotanem je jeho užití kontraindikováno pro vysoké riziko arytmií.
Opioidy. Působí analgeticky vlivem na opiátové receptory. Lze je užít i samostatně k epidurální či subarachnoidální analgezii.
Klonidin (Catapressan), alfa-2-sympatikomimetikum. Má samostatný analgetický efekt, prodlužuje účinek LA.
Ketamin. Má analgetický efekt působením na NMDA receptory, potencuje účinek LA a opioidů.
Jiné. Jako přídavky k LA jsou testovány léky mnoha dalších farmakologických skupin.

 Ovlivnění rozsahu a hloubky místní anestezie:
Vliv mají především tyto faktory: technika místní anestezie, místo aplikace, druh, množství a koncentrace místního anestetika, anatomické poměry a prokrvení anestezované ablasti, přísady k LA, u SAB poloha nemocného.

 Nežádoucí účinky místních anestetik
Toxicita LA
Vysoké koncentrace LA mohou být místně neurotoxické a poškodit nervovou tkáň. Celková toxická reakce závisí ne koncentraci LA v CNS a myokardu. V myokardu dochází při toxické reakci na LA nejprve ke stimulaci, pak k depresi srdeční činnosti. Při vysokých koncentracích LA může dojít až k primární srdeční zástavě.
Nejčastěji se toxická reakce na LA projevuje ovlivněním CNS. Nemocný s příznaky intoxikace LA připomíná opilce, má setřelou mluvu, je zmatený. Těžší intoxikace se projevuje svalovými záškuby, nejdříve kolem úst, v nejtěžších případech dochází ke generalizovaným tonicko-klonickým křečím. K toxické reakci dochází nejčastěji při nedodržení maximální doporučené dávky místního anestetika. Tu je proto třeba znát a ctít. Dalším rizikem je podání LA do cévního lumina. Před aplikací je nutná aspirace. Nemocného je potřeba trvale sledovat, aby byly zpozorovány již první případné příznaky intoxikace LA.

Léčba toxické reakce
Kyslík, antikonvulsiva (benzodiazepiny, thiopental), vazopresory, katecholaminy při poklesu TK, infúze. V nejtěžších případech je nutná ETI, UPV, KPCR. Místní anestezie smí být podávána jen na pracovištích plně vybavených k řešení těchto život ohrožujících komplikací!

Alergická reakce
Místní anestetika mohou být příčinou alergické reakce až anafylaktického šoku. LA sama mají malou molekulu, ale působí ve vazbě na bílkovinu jako hapten. Alergická reakce může vzniknout i na příměsi k preparátu LA. Častější alergické reakce byly pozorovány u anestetik esterové skupiny (procain). Mezi esterovými a amidovými anestetiky není zkřížená reakce.

Klinický obraz: svědění, erytém, edém, otok hlasivek, bronchospasmus, zvracení, hypotenze, zástava dechu a oběhu.

Léčba: antihistaminika, kalcium, kortikoidy, vazopresory, ETI, UPV, KP CR.

Komplikace místní anestezie
Mohou vzniknout bezprostředně po zavedení místní anestezie nebo s časovým odstupem, v některých případech až několika týdnů.

 Bezprostřední komplikace:
Pokles TK. Místní anestetika mají vlastní vazodilatační účinek, ale pokles tlaku je způsoben u spinálních blokád především blokádou sympatické inervace. Při blokádách nad Th2 je ovlivněna inervace myokardu a dochází k bradykardii. Toxicita LA může působit pokles srdeční činnosti.
Terapie: doplnění volumu (resp. prevence – infúze před zavedením blokády), při komplikaci sympatikomimetika (DHEA, efedrin, metoxamin, katecholaminy).
Úplná subarachnoideální blokáda: vzniká při nesprávném technickém postupu, vysokých dávkách LA při subarachnoideální či epidurální anestezii, nesprávném polohování nemocného. Jde o vysokou anestezii s obrnou dýchacích svalů, včetně bránice.
Terapie: symptomatická, ETI, UPV. Nemocný, ač nedýchající a nehybný, může být zcela bdělý, je nutné tlumení.
Nedostatečná místní anestezie nebo okrskové výpadky: jsou důvodem k přechodu k celkové anestezii. Od tohoto případu je nutno odlišit situaci, kdy úzkostný nemocný interpretuje dotek jako bolest. V tomto případě je řešením sedace.

Pozdní komplikace místní anestezie
Infekce: v místě vpichu, v průběhu katetru, zvlášť obávanou komplikací je infekce páteřního kanálu u svodných anestezií. Prevencí je přísně sterilní postup.
Meningismus: může být způsoben chemickým či osmotickým podrážděním plen např. při zanesení dezinfekčního roztoku jehlou u svodných anestezií.
Postpunkční bolesti hlavy po spinální anestezii (zejména SAB). Prevencí je dostatečný příjem tekutin, dodržení pooperačního režimu (poloha na zádech 24 hod.), užití tenké jehly k punkci. Léčba je symptomatická, event. krevní záplata.
Hematom v páteřním kanálu u svodných anestezií: nikdy nepřistupujeme k této metodě u nemocných s poruchami hemokoagulace.
Poruchy hybnosti a čití: jsou nejčastější příčinou obav nemocných, ale při šetrném postupu lege artis jsou extrémně vzácné.
Poruchy mikce po svodných metodách: přechodné, event. cévkování.
Bolesti zad u spinálních metod: přechodné, mohou vzniknout při nešetrném či obtížném postupu. Léčba symptomatická.
Zalomení či odříznutí katetru u kontinuální techniky aplikace. Řešení je chirurgické, lze-li, ale jinak ponechaná část katetru obvykle není příčinou komplikací.

Příprava nemocného před místní anestezií
Obecně se příprava zejména před rozsáhlejšími výkony v místní anestezii neliší od přípravy nemocných k anestezii celkové. V anamnéze se anesteziolog kromě obecných otázek zaměřuje i na předchozí výkony v místní či celkové anestezii a na případné alergické reakce. Podání premedikace se řídí zvyklostmi pracoviště, sedativní a analgetická složka je výhodou, vagolytická složka není bezpodmínečně nutná. Zejména před větším výkonem v místní anestezii by měl být nemocný lačný, již proto, že to usnadní případný přechod k anestezii celkové.
Anesteziolog předem vysvětlí nemocnému vlastní postup místní anestezie, vyvrátí jeho případné obavy a zdůrazní trvalou přítomnost anesteziologického týmu během operace s možností řešení jakéhokoliv dyskomfortu. Jestliže si to nemocný přeje, je možno během výkonu podat lehkou sedaci. Jestliže nemocný nedá informovaný souhlas k místní anestezii, je to indikací k celkové anestezii.
Před zavedením místní anestezie sestra zajistí žilní vstup a podá infúze dle ordinace lékaře.Zejména u spinálních anestezií podání 500 až 1000 ml roztoku krystaloidů je prevencí nežádoucího poklesu TK. K místní anestezii je nemocný polohován tak, aby byl co nejlepší přístup k anestezovaným strukturám. Během vlastního provádění místní anestezie je dobře nemocného upozornit na to, co se bude dít – chlad dezinfekce, ostrý vpich, tuhý tlak, apod.

Režim po výkonech v místní anestezii se řídí dle druhu blokády. Je potřeba dodržet polohu na zádech po dobu 24 hodin. Po spinálních blokádách sestra sleduje, zda a kdy se nemocný vymočí. Nejsou-li námitky ze strany operatéra, může nemocný po svodné anestezii přijímat per os.

 Monitorace během místní anestezie
Obvykle vystačíme s běžným monitorováním, tzn. nepřímým měřením TK, EKG křivkou a pulsní oxymetrií. S bdělým nemocným je nutno udržovat slovní kontakt, již proto, aby byly odhaleny první známky případné intoxikace místními anestetiky (setřelá mluva, dezorientace, „opilost“).

Instrumentarium
Zásadou je vždy dodržení plné sterility. K vybavení pro místní anestezii patří: sterilní stolek, roušky, rukavice, empír, čapka a ústenka, nástroje a roztok k dezinfekci, čtverce, tampony, stříkačky, jehly.
K případné tunelizaci: skalpel, speciální jehla, šití, nůžky, jehelec.
K blokádám nervů a plexů obvykle stačí běžné muskulární jehly, k epidurální anestezii se užívá Tuoyho jehla se zaobleným úkosem, případně i bezodporová stříkačka.
K subarachnoideální anestezii jsou k dispozici spinální jehly různého průměru: žlutá 20 G, černá 22 G, oranžová 25 G.
Pro kontinuální metody jsou firemně dodávány kompletní sety s katetry a antibakteriálními filtry.
K detekci periferních nervů a plexů může být využit neurostimulátor.

Dokumentace během místní anestezie
Používají se anesteziologické záznamy jako u celkové anestezie. Musí obsahovat základní údaje o nemocném, včetně vyšetření, monitorované parametry, medikaci a infúzní terapii. Je zaznamenán druh místní anestezie, technika, druh a množství místního anestetika použitého k infiltraci i vlastní blokádě, případné užití přísad k LA a výše anestezie. Samozřejmě musí být podrobně zaznamenány všechny případné komplikace a způsob jejich léčby.

Technika jednotlivých způsobů provedení místní anestezie

Spinální (centrální) blokády.
Anatomie páteřního kanálu: páteřní kanál probíhá uvnitř páteře, kterou tvoří 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 srostlých křížových obratlů a kostrč. Obratle jsou spojeny podélně ligamenty, mezi obratli leží meziobratlové ploténky. Meziobratlovými otvory vystupují míšní nervy, které vznikají spojením předních a zadních kořenů míšních.
Mícha je obklopena třemi obaly: měkkou plenou, pavoučnicí a tvrdou plenou. Měkká plena (pia mater) tvoří přímý obal míchy. Pavoučnice (arachnoidea) naléhá na vnější obal, tvrdou plenu (dura mater). Mezi měkkou plenou a pavoučnicí je prostor vyplněn mozkomíšním mokem. Mezi tvrdou plenou a nejvnitřnějším meziobratlovým vazem – žlutým vazem (ligamentur flavum), se nachází epidurální prostor. Ten obsahuje vazivo, tuk, žilní pleteně a prochází jím míšní nervy. Mícha končí u dospělého ve výši L2, durální vak ve výši dolního okraje obratle S2. Anestetikum u spinálních blokád podáváme buď subarchnoideálně, tedy mezi měkkou plenu a arachnoideu, tzn. do likvoru. Druhou možností je aplikace anestetika do epidurálního (v anglosaské literatuře se užívá termín peridurálního) prostoru, tedy mezi tvrdou plenu a žlutý vaz. Oba způsoby lze kombinovat. Jak subarachnoideálně, tak epidurálně lze zavést katetr ke kontinuální aplikaci místních anestetik a analgetik.
Epidurální blokáda:
Poloha nemocného na boku s vyhrbenými zády, koleny přitaženými k břichu a bradou na prsa. Druhou možností je sedící nemocný s podloženýma nohama a hlavou opřenou v rukách. Vždy je třeba dosáhnout maximálního vyhrbení páteře (kočičí hřbet). K vpichu se používá Tuoyho jehla se zaobleným úkosem (viz obr. 1). K určení správného umístění jehly se využívá faktu, že v epidurálním prostoru existuje (resp. při odtlačení tvrdé pleny jehlou vzniká) podtlak. Anesteziolog na konus Tuoyho jehly „zavěsí“ kapku, která je po dosažení epidurálního prostoru vtažena do lumina jehly – metoda visící kapky. Jinou možností je metoda ztráty odporu, kdy je na Tuoyho jehlu nasazena stříkačka s volným pístem, který se po průchodu jehly žlutým vazem stane volně pohyblivým. Vzhledem k tomu, že epidurálně se podává výrazně vyšší množství anestetika než subarachnoideálně, je nutno podat vždy nejdříve testovací dávku LA. V případě porušení tvrdé pleny nastoupí během několika minut příznaky subarachnoideální anestezie (mravenčení a ztráta motoriky DK, event. pokles TK).
Epidurální anestezie nastupuje výrazně pomaleji, na její plný rozvoj je dle druhu užitého anestetika nutno vyčkat minimálně 20 až 30 minut. Epidurálně se podávají izobarické roztoky LA, výše anestezie závisí na věku a výšce nemocného a zejména na výši meziobratlového prostoru, kde byl proveden vpich. Dle potřeby k jednotlivým operačním výkonům se provádí lumbální, hrudní, výjimečně krční epidurální anestezie.
Kaudální epidurální blokáda: nízká epidurální blokáda. Přístup je skrze hiatus canalis sacralis kosti křížové. Nemocný leží na břiše s podloženými kyčlemi nebo na boku s koleny přitaženými k břichu.
Subarachnoideální blokáda

Poloha nemocného častěji vsedě, jinak na boku, stejně jako bylo uvedeno u epidurální blokády. K vpichu se používají speciální jehly co nejmenšího průměru:

Po dosažení subarachnoideálního prostoru se v luminu jehly objeví mozkomíšní mok. Podané anestetikum se v mozkomíšním moku chová dle zákona gravitace, fixuje se během několika minut. Anestetikum může mít různou baricitu. Baricita je poměr hustoty anestetika k hustotě likvoru. Izobarický roztok tak zůstává v místě aplikace, hypobarický stoupá a hyperbarický klesá k nižším míšním segmentů. Výše anestezie tak závisí na polohování nemocného.
Sedlový blok: nízká subarachnoideální blokáda, je anestezována oblast perinea a okolí, která „se dotýká koňského sedla“. Píchá se vsedě, s hyperbarickým roztokem.
Blokády jednotlivých nervů a nervových pletení: Jejich podrobný popis přesahuje rámec tohoto sdělení. Jsou publikovány v mnohostránkových atlasech regionální anestezie. Mezi nejčastěji užívané patří:
Na horní končetině:
Blokáda brachiálního plexu

• interskalenický přístup
• infraa supraklavikulární přístup
• axilární přístup.

Periferní blokády jednotlivých nervů ruky: n. medianus, n. ulnaris, n. radialis – přístupy z oblasti lokte nebo zápěstí.
Na dolní končetině:
Ischiofemorální blok – blokáda n. ischiadicus a n. femoralis.
N. femoralis samostatně nebo spolu s n. cutaneus femoris lat. a n. obturatorius – blokáda 3 v 1.
N. ischiadicus – přední, boční, zadní přístup.
Blokády z oblasti kolene: n. peroneus, n. tibialis, n. saphenus
Anestezie nohy „foot block“ – znecitlivění oblasti nohy distálně od kotníků blokádou pěti terminálních nervových větví.
V oblasti hrudníku a břicha:
Blokáda interkostálních nervů.
Intrapleurální anestezie – aplikace LA mezi viscerální a parietální pleuru.
Paravertebrální blokády.
Intravenózní regionální anestezie (Bierova blokáda):
Jednoduchá metoda k anestezii horní nebo dolní končetiny. Je založena na principu odkrvení končetiny a intravenózní aplikace místního anestetika. To pronikne do kapilár a poté extravazálně, kde se dostane do kontaktu s nervovými zakončeními. Anestetikum se podává ve velkém objemu a nízké koncentraci pod turniket na končetině a nechá působit cca 20 minut. Metoda se používá v současnosti především v léčbě bolesti, zejména algodystrofického syndromu.

 

Převzato z: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/mistni-anestezie-135702