V současné době se používá 12ti-svodové EKG, které se skládá z:
3 bipolárních končetinových svodů – I, II, III
3 unipolárních zesílených svodů – aVR, aVL, aVF
6 unipolárních hrudních svodů – V1-6
Končetinové bipolární (standardní) svody:
Zjišťují rozdíly potenciálů mezi dvěma elektrodami. Svodná místa jsou na končetině a dávají tzv. Einthovenův trojúhelník:
Aby nedošlok přehození svodů a chybnému záznamu EKG, je nutné znát dobře barvy jednotlivých elektrod:
pravá ruka – červená
levá ruka – žlutá
levá noha – zelená
pravá noha – černá (uzemnění)
Unipolární svody:
Zjišťují potenciály z jednoho místa (diferentní elektroda) proti druhému místu (indiferentní elektroda). Unipolární svody tvoří zbývajících 9 záznamů l2-svodového EKG. Diferentní elektroda (+) se umístí na povrchu těla (jde o tři místa na končetinách shodná se standardními svody
+ 6 hrudních elektrod) a na negativní vstup (-) galvanometru se přivede nulové napětí. Na povrchu těla však místo s trvale nulovým napětím neexistuje. Teoreticky by taková elektroda ležela v nekonečné vzdálenosti od zdroje. Tři končetinové svody tvoří ale uzavřený kruh a podle Kirchhoffova zákona je součet všech proudů, které protékají takovým okruhem roven nule. Wilson toho využil a spojil všechny tři končetinové svody do jednoho bodu a vytvořil tzv. centrální svorku. Ta odpovídá elektrickému středu srdce a má nulové napětí. Aby vyloučil vliv rozdílného kožního odporu, který může být zdrojem falešného signálu, zvětšil odpor elektrod o 5000 ohmů. Při Wilsonově unipolárním zapojení se tedy srovnává napětí na končetinové elektrodě proti napětí na centrální svorce. Osa svodu, na které se napětí měří, směřuje ze středu srdce k příslušné končetině. Zapojením se získá bohužel jen 58% hodnoty napětí ve srovnáni s bipolárním zapojením. Wilsonovo unipolární zapojeni modifikoval Goldberger. Ten odpojil od centrální svorky vždy končetinu zapojenou současně na měřící elektrodu a z obou dalších končetin odpojil vložený odpor. Jeho centrální svorka již nemá nulové napětí a je posunuta z elektrického středu srdce mezi obě spojené končetiny. Unipolární svody takto vzniklé mají napěťový zisk 87%. Nazývají se zesílené, zvětšeně, augmentované.
aV – augmented volt R – right L – left F – foot:
Nejdůležitějšími unipolární svody jsou hrudní svody. Jsou, jak již bylo řečeno, unipolární a napětí se na nich snímá proti Wilsonově centrální svorce. Poloha jednotlivých hrudních elektrod je:
Kromě uvedených 12 konvenčních svodů běžně používaných se za některých situací a pro speciální účely užívají další svody. Přehled dalších svodů a jejich umístění ukazuji níže. Vesměs jde o svody unipolární a nejčastěji z nich se registrují etážové svody.
Jícnové svody:
Jícnové svody (E nebo Oe) používají diferenciální Wilsonovu elektrodu umístěnou na vrcholu gumové sondy. Postavení elektrody se udává v cm od kraje zubů (při podání ústy) nebo od vstupu do nosu (při zavádění nosem). E37,5 znamená jícnovou elektrodu umístěnou 37,5 cm od zubů, která je ve výši levé síně. Zavedeme-li sondu ještě níže, přicházíme do oblasti zadní stěny levé komory. Jícnová elektroda je schopna svou přítomností u levé síně snímat relativně vysoké síňové potenciály, a tak přesně určovat chování elektrického pole srdečního vytvářeného aktivitou síní a její vztah k aktivitě komor. To má neobyčejný význam např. u fibrilace a flutteru síní, nodálního rytmu, AV bloku apod. Dnes je hlavní užití jícnových svodů právě v diagnostice arytmií.
Další svody (informativní přehled):
1. Nehbův trojúhelník – bipolární svody s označením D, A, I
2. Frankův korigovaný ortogonální systém – používá se 7 elektrod
3. Korigovaný ortogonální systém McFee-Parungao – 9ti svodový systém